04_Rodinná seznamovačka

17. května 2018 v 12:24 | PindulinaNa4
Po té nějaké, neurčité době, kdy jsem si vytvořila představu, že to má smysl, jsem se rozhodla rodině představit mého osobního poloboha. Pro mě osobně je to celkem významný krok. Nepatřím mezi ten druh osob, který si s tím neláme hlavu a jakoukoliv zrovna ulovenou známost vezme ukázat rodičům. Mí rodiče nikdy neměli příležitost se ztratit v tom, o kterýho zrovna jde. Prostě veledůležitý den.
Zoncna mě vyzvedl a jeli jsme k rodičovstvu na kávičku. Podle jejich výrazu a výrazu sestry, jsem pochopila, že prošel. Moje sestra má hodně vysoké nároky a aby někdo nezpůsobil výraz minimálně už deset let pilně pracujícího masového vraha na její tvářičce, musí se celkem zapotit. A ikdyž jsem věděla, že se Zoncna zrovna necítí, ustál to bravurně. Takže doufám, že budu mít podobný úspěch na opačné straně břehu, respektive silnice.
A tak jsem přišla poprvé na návštěvu. Zoncna otevřel dveře a bylo to tu. Někdo by asi situaci nazval, že na něj dýchla ve vstupní chodbě historie. Tak tomu já tedy neříkám historie, nýbrž obyčejnej zatuchlej smrad. Přede mnou se rozprostíral několik metrů dlouhý koberec, po němž klidně mohl chodit i Franz Josef, přinejmenším ho pamatuje. (dnes už ho tam zaplať bůh mamka Janka nemá, chodbu má krásnou a voňavou, pokud není zrovna Zoncna na někoho naprdlej a nezapálí tam schválně Františka... jojo, dospělý muž) Přes chodbu procházíme přímo na dvůr, kde jsem propadla lásce podruhé. První setkání s prdelinkou Rikem a hned jsem věděla, že to bude láska do konce našich životů. Krásně stavěný vlčák ke mě přišel, přivítal a hned vzal do smečky a já jeho zabydlela ve svým srdci taky.
Čeká mě seznamovačka s maminkou. Žaludek mám až v krku. Byla bych ráda, kdyby mě měla ráda. Jenže co si poví o ženské, která je o 5 let starší, než její chlapec. Pořád se strachuju a moje útroby několik minut předem předvádějí akrobatické vystoupení a musím se držet čehokoliv, abych to ustála. Zoncna mě nicméně uklidní a strach úplně zmizí. Nešlo o žádný jeho další hrdinský či božský výkon, ale se záchvatem smíchu mi oznamuje, že jeho bratr má přítelkyni o více než 20 let starší, ať jsem v pohodě.... Pohodou bych to tedy nenazvala, jednoduše jsem utrpěla šok! Co mě tady ještě čeká?! Teď mě čekala mamka Janka. A tak, jak mi řekl, že to bude v pohodě, tak to i bylo. Mamka Janka je strašně prima baba, trošku svéráz, ale kdo z nás není. Pokud navíc někdo trpí počínající hluchotou, bude to mít o to snazší, protože dokáže eliminovat její vysokofrekvenční smích a začne ji mít rád dříve, než ti, co slyší a na tento zvuk si prostě musí zvyknout.
Další v pořadí mě čekal bratr a jeho nepatrně, tedy o generaci starší partnerka. Předsudky jsou strašná věc a snažím se jim vyvarovat, ale ani dnes a to už je nějaká doba, to stále nechápu. Představa, že mám partnera, který má dítě stejně "staré" jako jsem já? Neumím se s tím nějak rozumně vypořádat. Navíc když je to obráceně, a jde o ženu, která má už mnoho včetně rodiny za sebou ... nevím. Nejsem soudce a je mi po tom kulové, ale těmto úvahám se nevyhnu dodnes. Nutno ale hlavně dodat, že s bráchem jsme si sedli a jeho partnerka, které přezdívám tchýně č.2, protože ono to opravdu vypadá, jako by tam měl brácha vlastní mamku, mě přijali vřele a mile. A o to přeci celou dobu jde a ostatní mi může bejt jedno, jen ať se mě na to nikdo neptá nahlas.
A už mi chybí jen táta. Nejen Zoncna, ale všichni, s nimiž se již znám, mě varují. Postupně vykreslují v mé představivosti postavu, vedle které by snad i ďábel byl úplný břídil a byl by rád, kdyby mu Zoncnův táta dovolil vyleštit boty. Toho dne, kdy předstoupím před avizovanou ohromnou postavu Zoncnova táty, z něhož má strach a respekt přinejmenším celý okres, se vysloveně děsím. Jenže je tu. Zoncna mi otvírá dveře a podle počtu páru botů v chodbě se mi trochu uleví, protože zjišťuji, že nebudu jediná návštěva. Přijel i brácha s přítelkyní. I tak vcházím po Zoncnově boku do kuchyně, kde všichni sedí pospolu u stolu, poměrně dost pomalu a nejistě. Pozdravím a Zoncna mě představí: Tati, toto je Kachna. V tu chvíli jako by se zastavil čas, obličeje všech zblednou až zezelenají a já ještě stihnu zareagovat: Já nejsem Kachna, jsem Pindulina a moc mě těší. (Tak tohle nechcete! Zoncna mě představil, jak se později dovídám, jménem jeho bývalé přítelkyně, s níž už dva roky není a jejichž vztah trval asi dva měsíce. O tom co a jak bylo a co to způsobilo, ještě hodně dlouho nemám ani páru.)
Všichni, kdo si říkají, že si něco takového neumějí představit, mají naprostou pravdu. To prostě nejde. Jak vás někdo, kdo vás přece tak miluje a neustále vám to opakuje, může představit cizím jménem? No, evidentně snadno. Tohle prostě nepochopíte a je jedno kolik času od toho uplyne. Říkáte si, že tohle byste mu nedarovali a neodpustili? No, jsem si celkem jistá, že já bych to řekla taky. Ale udělala jsem to? Ne! Zrudla jsem, do očí se mi hnaly celou dobu slzy, ale zuby nehty jsem se držela, abych to naoko zvládla s úsměvem a vysvětlení všech, že je Zoncna mimo, že zrovna vstával, je strašně pitomý a směšný. Jenže v tu chvíli tak nějak stačí.
Takže drazí a milí, nebuďte blbí. Přeřeknout se opravdu může každý, ale takhle se splést, ne. A pokud se to stane, berte nohy na ramena a rychle pryč. Tohle se supermanům nestává, opravdu ne. Rychle si tu smyšlenou představu vymažte, vyhaste vápnem, vybělte savem nebo přepijte chlastem, cokoliv z toho je mnohem lepší varianta, než to přejít a ještě Zoncnu litovat, kolik toho má, že se ani nemá čas vyspat.
A tak se ze mě stala Pindulína na druhou.
 

03_Princezna v pohádce

17. května 2018 v 10:56 | PindulinaNa4
A tak se poměrně snadno a rychle stalo, že jsem si připadala jako princezna v pohádce... Škoda jen, že šlo pouze o pocit a ne ztělesnění, protože které z nás by neslušely kostýmy ála baroko apod. Protože přesně ty udělaj křivky, který chceme a schovaj, co se hodí. Na druhou stranu jsem celkem ráda, že to neobnášelo kydání hnoje, vymetání popela a tak. Ten pocit sám o sobě prostě stál za to.
Každé ráno jsem se probouzela s úsměvem na tváři a výraz úsměvu "jak měsíček na hnůj" mi dokázal vydržet opravdu celej den. Jak by taky ne. Ráno mě vítala do nového dne krásná zpráva, když to vyšlo na noční směnu, tak při cestě k autu už stál na parkovišti i můj soukromý přinejmenším polobůh a osobně se postaral o to, abych měla krásný start do dne. No kdo by se hned necítil jak na obláčku, když někomu stojíte o to, aby tohle pro vás dělal místo toho, aby si jel hned po noční směně lehnout. A já se těšila, až se probudí, jak malé děcko na vánoce, protože to mi přece hned napíše. A taky že napsal. Kolikrát to bylo, jako by skoro nespal. Čehož jsem si v těchto prvopočátcích nějak zapomínala všímat a moc tomu nevěnovala pozornost, spíše jsem to zlehčovala.
Nejtěžší pro mě byly týdny, kdy můj polobůh měl odpolední směnu. Logicky bylo nejméně času. Vztah fungoval pouze přes zprávy, ačkoliv i po odpolední směně mu nebylo zatěžko přijet, uložit mě do postele a popřát dobrou noc. Romantika jako blázen, jasně, ale ve finále - co z toho.
I přesto, že šlo v podstatě o drobné časové úseky, si moje hlava tohle všechno zformulovala do představy, že jde o něco úžasného, co jsem nikdy neměla (což je absolutní pravda jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova). Dneska mi přijde nevídaně směšné, jak nepřítomnost vyplněnou chytrým telefonem většina z nás vnímá, jako nějakou přítomnost člověka. Utváříme si pokřivenou rádoby realitu koexistující vedle té opravdové, z níž už jsme stejně odletěli v supermoderní nadsvětelně rychlé vesmírné lodi.
A tak jsem si tak krásně vyletěla a vůbec jsem si nevšimla, že jsem dávno asi tak nohama na zemi, jako Mr. Spock. Užívala jsem si svoje achání, ňuchňání, srandičky, lichotky, pozornost a péči, která byla senzační a byť byla jen chvilkově dávkovaná, tak mi přišlo, že celé dny jsou vyplněné tím krásným, čemu se říká láska. Pravděpodobnost, že něco z toho bylo doopravdy, je stejná asi jako pravděpodobnost, že budu vlastníkem tolika párů bot od Manola Blahnika jako S.J.Parker. Ale rozhodně bych se tomu nebránila! Jenže bohužel jsem do toho spadla úplně celá a kompletně, totálně, tak jako nikdy a v tom smardlavým bahně jsem se ráchala jako to prase ještě hodně hodně dlouho, až už z toho nešlo skoro vylézt.
Nezáleželo na nikom a na ničem. Teď přeháním, samozřejmě jsem nevypadla z civilizace a nezapomněla jsem na své okolí. Jenže... Přednost nebyla zprava, nýbrž jednoznačně v jeho prospěch. Což napáchalo následky na různých frontách, celkem pochopitelně. Postupně jsem se dostala do stavu, kdy nejdůležitější na světě bylo jeho štěstí a já jsem se cítila poctěná a požehnaná, že jsem, kde jsem a hlavně s kým. Jako kdyby se žehnalo fungujícím prokletím, zřejmě by to mělo podobný důsledky.
Z počátečních randíček a vídání se se vyvinul plnohodnotný a nejúžasnější vztah na světě. A tak se s ním přece nebudeme tajit. Je na čase to hrdě nést před světem (stále mám pocit, jako bych se tím spíš měla chlubit, protože tohle jen tak někdo nemá - taky že ne!!) a protože víme, že je to něco velkýho a něco tak skvělýho, že to chceme do konce života, tak přece je čas, abychom se představili i rodinám, neboť jejich součástmi budeme do konce života... (asi tak pevně, jak pevně vám ohon drží zteřelá 15ti letá gumička)

02_Zoncna je SUPERMAN!!

16. května 2018 v 13:24 | PindulinaNa4
Zoncna je Superman!! A jakej!!
Postupem času a shromážděním informací jsem dospěla k tomuto jedinému možnému uvědomění. Zoncna je prostě ztělesněním Supermana!! A to přinejmenším!!
To přece není možný, že zrovna já bych mohla mít takový štěstí?! Pěknej, pozornej, jak mi vyvařuje! A jak moc je hodnej! On by se jednoduše pro ostatní rozdal. Těžko věřit tomu, jak myslí na druhé a při každé příležitosti je první, kdo nabídne pomocnou ruku. Vůbec nezáleží, jestli jde o rodinu a domov, kde zastane hromadu práce, bere to jako absolutní samozřejmost, protože táta odjíždí na dlouhé pracovní cesty a tak je vše na něm, byť je mladší syn, tak žije doma a to musí být poznat! Když potřebuje pomoct nějaký kamarád, je tu pro něj. V jakoukoliv denní či noční hodinu. Tím to ale teprve začíná!
Mimoto je členem dobrovolných hasičů a věnuje se dětem, jak jen to jde a snaží se předat vše, co v minulosti bylo předáno jemu. Samozřejmě také trénuje na závody, protože jako každý jiný exemplář mužského druhu má neutuchající chuť si dokazovat, v čem všem je lepší než ostatní. A taky proč ne, když je tak dobrej a úspěšnej? (o čemž mě přesvědčí několik vydařených videí dokreslených historkami ze zákulisí) To, s jakým uvědoměním a hrdostí mi vše prezentuje, mě okamžitě činí hrdou také a vzhlížím k němu jako k božskému obrázku. (předpokládám, že v mém případě bych podobný pocit a výraz mohla mít, kdyby se přede mě postavil Chris Hemsworth oděný jen do půl těla, tak nějak tak tupej výraz se mi uhnízdil v obličejové části již nefungující hlavy) Několikrát byl v pravý čas na pravém místě a vše dokázal využít a pomoci. (jaká byla skutečnost se dozvím za několik měsíců, nyní mi ale hlavou zní jen "Aaaaach" a před očima vidím, jak v hasičském mundůru zachraňuje dítě z hořícího domu a já se zas rozplývám blahem)
A naše jízda stále nekončí!! Je úspěšným fotbalistou!! Byť jen v podřadné vesnické lize, ale je jednou z nejpodstatnější součástí celého manšaftu!! (Jak by taky ne, vždyť by to jinak snad ani nešlo! A úplně zapomínám na fakt, že do této doby jsem nebyla schopná hru, při které si na obrovským trávníku hraje 22 chlapů s jedním míčem akceptovat.) Ačkoliv počátek své fotbalového kariéry započal v sousední vísce Jogurtová, tak i přes krásné vzpomínky přijal nabídku z opačně sousedící dědiny Náhoří. (všechny ty jsou na špatné straně silnice!) Zde se mu začalo dařit ještě víc a tým jej srdečně přijal a postupem času se stal jednak pravou rukou trenéra, kterému byl při ruce kdykoliv bylo třeba (když říkám kdykoliv, myslím tím kdykoliv, jako opravdu kdykoliv!!! chytřejší se dovtípí…), tak byl podporou a oporou každého jednoho člena týmu. Což pochopitelně chápu, protože kdo jiný než on. (realita přestupu a jeho roli v týmu mi byla osvětlena taktéž o několik měsíců později - ještě jednou děkuji všem, kteří za mnou přišli až už to nehrálo roli)
A poslední věc, která mě samým blahem skoro vynesla do nebe, je jeho pes. Ano, trpím slabostí a velkou láskou k čtyřnohým chlupáčům. Osobně je považuji za jediný upřímný tvory na světě. Nevím proč, ale podobné pocity nemám ve spojitosti s kočkami, na čemž stejně nezáleží, protože mě alergie omlouvá. A vynášení v tomto případě nebylo nijak jednoduchá a zanedbatelná záležitost připustím-li si tvrdou realitu, na kterou mě ochotně upozorní váha při první příležitosti. (prosím pěkně, tím chci říct, že k věšáku na šaty mám daleko, ale k chodící skříni také) Ta láska v očích, když mluví o jeho "prdelince" (rozuměj psovi, i do budoucna) a všemu, čím si chudinka musel projít a jak je rád, že ho tu ještě má, je prostě k neodolání a suma sumárum mám chuť křičet z okna, jak je úžasnej!
Podtrženo sečteno - teď si všichni sedněte na prdel, protože já jsem vyhrála v loterii!! Jako ono se fakt štěstí unavilo a sedlo na krávu! Tohle prostě chceš a vystřelí tě to na Mars!
 


01_Seznámení se Zoncnou z Volotic

16. května 2018 v 9:49 | Pindulina na čtvrtou
Kdo čeká nějakou pohádku o tom, jak jsme se se Zoncnou seznámili, tak toho musím ihned uvést v omyl. Čistě fakticky-hokna. Ono už to samo o sobě mnohé zarazilo. Ne že bych zastávala nějaký kastovní systém, ale abyste to pochopili, bylo to, jako by si dvorní dáma začla s podkoním. Tedy bez urážky k jakékoliv práci, ale jsou věci, které jednoduše nikdy nebudou kompatibilní a je jedno přes jakou redukci se tuto situaci snažíte změnit.
Pravda je, že si ho celkem nešlo nevšimnout. Ne, že by byl tak výjimečný, maximálně tím, že je schopný na svačinu sežrat půlku prasete a vypadá jak hajzlovej pavouk, ale jako jeden z mála je v podobné věkové kategorii a takových tam moc nebylo.
Jedna věc je všimnout si a druhá kontakt. No, v tomto případě je rozhřešení velmi snadné, zabrnkal na správnou strunu… Jídlo… Mě je vážně jedno, v jakým autě se kdo vozí a co podědí, ale jak jde o jídlo, konečná.
Úplně přesně si nevzpomenu, jak to vzniklo, zřejmě nějaký vtípek, co taky jinýho, rozumnýho sem se nedočkala ničeho, ale jednoho dne se Zoncna objevil ve dveřích mé pracovní komnaty a v rukou třímal krabičky s mou milovanou znojemskou… A ta byla!! A kolik jí bylo!! Jako slušně vychovaná děvčica jsem poděkovala a na oplátku upekla buchtu. Kdo si říká, že už byla ruka v rukávě, má v podstatě pravdu. Pak už stačilo jen to, že díky dnešním možnostem a technologiím mi stále věnoval pozornost a dokázal se postarat o to, abych se smála celej den jak idiot, až se mi mé okolí posmívalo a celkem po právu.
Pozvání do jeho rodné vísky Volotice na stáčení vína byl poslední hřebíček do rakve. Ale kdo by to nepochopil? Výborný jídlo, výborný víno, mladej, schopnej týpek, výkonej ve všech ohledech (sem si myslela... co to s těma mladýma jako je dneska??), co víc si vlastně přát? A tohle nakonec převážilo fakt, že jsem se celkem podivovala nad tím, co mladší, sportovně založenej flótek, může vidět na mě. Jenže mi to bylo jedno. Jak mi dá někdo najíst a rozesměje mě, jde všechno stranou. Mozková kapacita již není schopná vstřebat jakoukoli relevantní informaci a mozek jen postupně zakrňuje a zakrňuje.
Na ten osudný večer, kdy jsem zavítala do Volotic nikdy nezapomenu. Byl přelom léta a podzimu, bylo moc krásně a já jsem si uvědomila, že ačkoliv kolem cedule Volotice jezdím celý život, vůbec netuším, jak to tam vypadá. Volotice nejsou ve vinařské oblasti, je to víska kousek od zdejší metropole sousedící s mnohem známější obcí Jogurtová. Už když jsem tam přijela, zůstala jsem koukat. Co by někdo označil za příjemně venkovské, se postupem času ukázalo jako praktické. V roce 2018 zde celkem určitě v podstatě nemáte signál. Ne, nemyslím, že by šlo o zanedbání pokrytí mobilních sítí, nýbrž začínám věřit, že ve vedení těchto poskytovatelů sedí hlavy pomazané, které dobře vedí, že čím méně budou Volotice v kontaktu s civilizovaným světem, tím déle můžeme doufat, že apokalypsa nenastane. Díky součinnosti se silničáři a nepropracovaným autobusovým spojením se z této vísky stává nenásilným způsobem odloučená rezervace. Ještě že tak, protože tady fakt je něco ve vodě…
Většinu mého života jsem vůbec nerozuměla tomu, proč se u nás říkává, že na tuto stranu vod silnice (chápejte hlavní spojovací tah, nejsme tu jak na Ukrajině) se prostě nejezdí. No, tak dnes už to prostě vím a sama svoje eventuální děti budu učit totéž.

Prolog

16. května 2018 v 9:01 | Pindulina na čtvrtou
Krásný den všem.
Tento blog bude věnován vyprávění o tom, co takzvaně nevymyslíš… Jak bývá zvykem, nejvíc toho namluvíme a nakřičíme ve chvíli, kdy nám někdo ublíží. No, ani já asi nejsem výjimkou a mám tendence bránit sebe a cokoliv, co je mi drahé přinejmenším tím, že protivníka dokážu nazvat celkem solidní zásobou vulgarismů, různých přirovnání, kolikrát i řadou slovních novotvarů (když se začnu vztekat, jako by se mi překrvil mozek nebo co a to z vás lítaj slova! - mozek a slova, nic jinýho překrvovat nebudeme).
Nutno dodat, že mnohdy to není o tom, jak je někdo hroznej a zlej člověk a strašně nám ubližuje a my, zejména my ženské k tomu máme dispozice, trávíme hodiny času v lepším případě rozebíráním proč něco takového udělal, v horším případě sedíme u skleničky vína u kamarádky (fakt jsem napsala horším?) a brečíme nad tím, jak to není fér, což je často jen převlečený pláč nad námi samotnými, ale to se přece neříká a je jednodušší ukázat na někoho jinýho. Všechno je jen o tom, co druhé straně dovolíme, zejména proč trpíme masochistickými sklony si takový lidi držet v blízkosti a dovolit jim opakovaně nás dostávat do stavu, kterej rozhodně štěstím nenazveme. A tak si sami sypeme sůl do čerstvý rány a divíme se, že to pálí? No, minimálně v mém případě vzhledem k mému věku lze tuhle situaci označit za absolutní neznalost empirických poznatků snad už ze základky.
Teorie je krásná věc a jakožto přinejmenším průměrně inteligentní člověk ji celkem ovládám, ale jak dojde na praxi, tak si připadám jako první vývojová fáze larvy (trošku se bojím, že motýl ze mě už nebude). A tím se pomalu dostávám k vlastní přezdívce Pindulina na čtvrtou. Chybovat je lidské, s tím se absolutně ztotožňuju. Ale to co by z nás mělo činit inteligentní bytosti, tedy schopnost se z chyb poučit a neopakovat je a naopak se z nich poučit, tak ta u mě selhala na plné čáře, čímž jsem se rychlostí světla dostala na začátek vývojového řetězce organismů ještě někam do pravěkého moře mezi sinice či co. Rozhodně bych si nezasloužila ani vyvinuté spodní končetiny, naštěstí mi ale zůstaly. Jako upřímně, on by měl být exponent spíš "na čtyřstou", ale zas na sebe nemůžu být až tak kritická, i v tomto ohledu všeho moc škodí.
Jenže dokud v tom člověk lítá, tak vůbec nevidí, jak sám sebe připoutal řetězem ke kolotoči, kterej jede nejspíš jako perpetuum mobile a že z toho motání dokola už mu selhávají základní nervové funkce a synapse už dávno nevysílají signály se standardní intenzitou a jen občas přijde světlý okamžik, kdy tušíme, že asi něco není úplně v pohodě a že by bylo vhodnější stát nohama pevně na zemi. Předpokládám, že takovým nějakým zacyklením si prošel v podstatě každý z nás. A já stará kráva celkem nedávno (Označení stará kráva je pouze na moje výhradní použití. Jednak stará nejsem, minimálně z mnoha úhlů pohledu a jednak se vulgárně urážet můžu jen sama). Proč si tak ale říkám… V mým věku už bych dávno měla vědět, že pokud člověk v prvé řadě nemiluje sebe sama a až pak ty ostatní, je celkem jistě průser na světě. Takhle to prostě bejt nemá. (narcisky jsou ale samostatná kategorie, takhle jako nee). A přesně tohle bylo základním kamenem pro Zoncnu z Volotic, jak si ze mě udělat cvičenou opici, která byla vděčná i za baby banány, protože co si budeme… plnohodnotnej banán jsem asi nikdy za odměnu vlastně nedostala.
Enough havies … Jsem prostě korunovaný tele a dnes se na to snažím koukat s úsměvem, protože do teď nechápu, jak můj inteligenční kvocient mohl tak snadno klesnout pod bod mrazu. Přesto, drazí a milí, tohle prostě nechcete a tak, dobře "poslouchejte", ať mu na to taky neskočíte, protože kdoví… Zoncna z Volotic je sice jen jeden, ale nikdy nevíte, kde jej potkáte.
Celý tento úvod měl jediný účel - uvědomuji si, že jsem psala "s humorem", zároveň platí, že nic není černobílé a připomínáním této drobnosti se později nebudu zdržovat.
Poznámka - Uváděná jména jsou fiktivní a jakákoliv podobnost se jmény či názvy čehokoliv je čistě náhodná Usmívající se

Kam dál